Karel Plíhal - Taxík

J^Dsi už dlouho p^D#dimryč a nikdo b^Em7lízkej není ^Edimnablízku, pštr^Bmos je na tom l^F#míp, ten může st^Grčit hlavu d^Ao písku, a j^Gá ji strčím d^Ao okýnka n^F#m7ejbližšího ^Bm7taxíku, ř^Geknu: pane t^Daxikáři, dv^Gakrát kolem r^A7ovník^Du.^{D#dim Em7 Edim}

Ta^Dxikář se s poc^D#dimhopením a se ^Em7mnou vrhne d^Edimo proudu aut,^Bm co trochu při^F#mpomínaj' karava^Gnu velbloudů^A, bud^Geme se zvolna^A houpat no^F#m7ční městskou^Bm7 Saharou, o^Gnen pán mi b^Dude třeba l^Gíčit trable s^A7e sta^Dro^D#dimu. ^{Em7 Edim}

S^Gemeleme všechno možný: ž^E7enský, fotbal, politiku, n^Dic nestojí z^D/C#a nic, ale hl^Gmaj7/Bavně, že nám ch^D7/Autná, ^Ga ve zpětným zrcátku toho ^E7erárního žigulíku zm^Aizí moje trápení a vš^A+echno bude putna.

^DJsi už dlouho ^D#dimpryč a já se ^Em7vozím v noci^Edim taxíkem Bmi F#m G A s ukecaným, s užvaněným, ale s prima chlapíkem, co^G mi říká při ^Aloučení:"J^F#m7ó, mladej, ž^Bm7ivot je pes, t^Gak to bude, ^Dpočkej mome^Gnt, pět set d^A7vacet^D k^D#dimáčées.^Em7" ^Edim