Karel Plíhal - O blechách a tak

Jsem starý^Am penzion pro osamělé ^Emblechy, ne každá bl^Dmecha má to štěstí, že má ch^Eotě, celé dny p^Dmoslouchám ty jejich marné vzd^Eechy, všechny se ^Dmupíjejí n^D#diměkde o sam^Eotě.

Tak blecha ^AmJindřiška přišla o svého^Em druha, v předvečer s^Dmvatební to pro ni rána b^Eyla, zapíjel sv^Dmobodu a chlastal jako^E duha a krevní d^Dmestička mu v^D#dim krku zask^Eočila.

T^Gyhle tr^Cagédie bl^Geší vás j^Amistě nepot^Eměší, buďm^Fe k nim trochu v^Glídněj^Cší^G, vždyť i l^Cidé krev si p^Gijí a, k^Amoneckonců, ž^Emijí a s^Fvět je stále k^Grásněj^Eší.

A bleše ^AmTamaře zas blešák s jino^Emu zahnul, jednou je p^Dmřistihla, no prostě - žádn^Eá psina, pod tíhou s^Dmvědomí on na život si š^Eáhnul, skočil mi ^Dmdo dlaně, když ^D#dimfackoval jsem s^Eyna.

A blecha R^Amenata je osamělá ^Emmatka, starej si ^Dmodskočil na kolemjdoucí ^Ejehně, to jehně ^Dmzavedli na nedaleká ^Ejatka, co nocí p^Dmroplakala na ^D#dimmém levém st^Eehně.

T^Gyhle tr^Cagédie bl^Geší vás j^Amistě nepot^Eměší, buďm^Fe k nim trochu v^Glídněj^Cší^G, vždyť i l^Cidé krev si p^Gijí a, k^Amoneckonců, ž^Emijí a s^Fvět je stále k^Grásněj^Eší. a svět je st^Fále kr^Gásnější^{C F G C}