Waldemar Matuška - Mým domovem ztichlá je putyka

^AmPříteli melancholiku, ^Dmdruhu mé duše tulácké. ^EPod kterým nebem zhasnou as, ^Amživoty naše ^Ežebrácké. ^AmVe zlatém víně ztopíme ^Dmtyranský rozmar paměti. ^AmZpívat budem, ^Dmzapomenem na lásku^Am, smrt^E i prokletí.^A

Mým ^Adomovem ^Amaj7ztichlá je ^Bmputyka, mým ^E7štěstím je ^Adimsklenice ^Aplná. Mou ^Dláskou kdys ^Abývala ^Egotika, teď ^E7smetla ji baroka ^Avlna.^E7 Když ^Aza nocí ^Amaj7potácím se ^Bmulicí a ^E7nahlížím ^Adimdo oken ^Aspáčů. Jen ^Dvlastní ^Astín mě ^Eprovází a sám ^E7nad sebou ^Apláču.

Když ^Av rezavém ^Amaj7zámku klíč ^Bmzachrastí, dům ^E7zeje jak ^Adimmorová ^Arána. Mé ^Dštěstí se ^Azměnilo v ^Eneštěstí, já zůstal jsem ^E7sám a ty jsi ^Asama.^E7 A ^Aproto mi ^Amaj7ta tichá ^Bmputyka, ^E7dál musí ^Adimdomovem ^Abýti. Než ^Dzároveň ^As ní v noci ^Edobliká i kahan ^E7mého ^Ažití.

Když za nocí ............a sám nad sebou ^E7pláááááááááá^Ačuuuuuuu.