Vlasta Redl - Dvakrát

^ADvakrát dvě deci ^Dpřede mě^E postavil^A pán, musel si přeci vš^Dimnout, ž^Ee jsem tu s^Aám, dvakrát se uklonil, dv^Dakrát p^Eoděkov^Aal, skupina spustila "^DAndulko Š^Eafářov^Aá".

^AAch, to je muzika^D, až se ^Emi srdce ^Asvírá, ještě že na dvojitý Ne^Dlson dvak^Erát se neum^Aírá, od stolu vstávají^D ti, co t^Eu nejsou sa^Ami, tak proč stojíš u mě,^D dívenko ^Es květina^Ami.

^AHolky rty špulí n^Da stébla^E v citrok^Aolách, všechny jsou v stejném - ^Dcopánky, ^Emašle, volá^An, všechny si naráz ^Ddávají há^Edat z dlan^Aě, ta, co je nejblíž, ^Dvypadá o^Edhodlaně^A.

A tak pr^Dovlékám sk^D/Crz to hluch^H7é, v^E7elblouda i jehly uch^Aem^A7, to jsem n^Detušil, ž^D/Ce je to tak n^H7áramně jednoduch^E7é.

^ATo je ta pravá ch^Dvíle pro^E autogram^Ay, plaše se sklání ^Da voní ^Efialka^Ami, raději jděte mi z očí, ^Dtajemná^E Eurydik^Ao, nějak dnes nesnáším ^Dpohled n^Ea krev a ml^Aíko.

^ASamoto, samoto, l^Daskavá ^Edomovi^Ano, syn se ti vrátil,^D tak ještě ^Edvakrát v^Aíno, ať ještě chvíli je ^Dvšechno tak^E hezky su^Adé, ať se smím loudat p^Dár kroků ^Eza osude^Am.

A ona^D ať^D/C oči klo^H7pí, a^E7ť se v těch hlubinách neut^Aop^A7ím, kéž by^Dch tak ne^D/Cviděl, neslyšel, c^H7o nikdy, nikdy n^E7epochopím.

^AJeště se třpytí j^Dak slza ^Ena kameni^A, a už tu není, zm^Dizela b^Eez loučen^Aí, ani ten v černém ^Ddvakrát si^E neví ra^Ady, pán si přál platit, z^Dvlášť neb^Eo dohromady^A?