Věra Martinová - Az na vrcholky hor

^DRád ses mi toulal a rád ses mi ztrácel ^Em7sám, to ^Ahory tě táhly, tak dávno jak dávno tě ^Dznám. Prožil jsi tam plno jar, plno lét, plno ^Em7zim a ^Abylo to z lásky, mé ^Gzoufalé lásky, ne k ^Dnim. Tak našla jsem sílu a odvahu vzhůru ^Em7jít a s ^Atebou se toulat a kousek té pýchy jim ^Dvzít. I ve sněhu spát, tajit pláč, proč a nač, dnes to ^Em7vím, že ^Abylo to z lásky, mé ^Gzoufalé lásky, ne k ^Dnim.

Až na vrcholky ^Em7hor, ^A7kde slyšíš vítr ^Dhrát, ^Bmdo kraje skalních ^Em7měst i hnízd i ^A7hvězd a zatoulaných s^Dtád. Až na vrcholky ^Em7hor, jsme ^A7vyšli ty a j^Gá a j^Dá, to ^Em7všechno tak dávno, tak ^A7dávno, tak dávno se ^Dzdá.

Už přestal ses toulat a neujdeš cesty ^Em7kus a ^Anejsem ta dáma co právě teď řídí ^Dtvůj vůz. A mě táhne dál klenba hor, jejich vzdor a boj ^Em7s ním, mně ^Azůstala láska, ta ^Gnádherná láska jen k ^Dnim.

Až na vrcholky ^Em7hor, ^A7kde slyšíš vítr ^Dhrát, ^Bmdo kraje skalních ^Em7měst i hnízd i ^A7hvězd a zatoulaných s^Dtád. Až na vrcholky ^Em7hor, jsme ^A7vyšli ty a j^Gá a j^Dá, to ^Em7všechno tak dávno, tak ^A7dávno, tak dávno se ^Dzdá. Až na vrcholky ^Em7hor už ^Avyjdu jenom ^Gjá, jen ^Djá, a ^Em7všechno tak dávno, tak ^Adávno, hodně dávno se ^Dzdá.