Věra Martinová - Az na vrcholky hor

^CRád ses mi toulal a rád ses mi ztrácel ^Dm7sám, to h^Gory tě táhly, tak dávno j^Cak dávno tě znám. Prožil jsi tam plno jar, plno lét, pln^Dm7o zim a ^Gbylo to z lásky, m?^F? zoufalé lásky, n^Ce k nim.

Tak ^Cnašla jsem sílu a odvahu vzh&a^Dm7mp;#367;ru jít a s^G tebou se toulat a kousek té pýchy ji^Cm vzít. I ve sněhu spát, tajit pláč, ^Dm7proč a nač, dnes to vím, že^G bylo to z lásky, m^Fé zoufalé lásky, ^Cne k nim.

Až na vrcholky^Dm7 hor,^G kde slyšíš v^Cítr h^Amrát, do kraje skalních^Dm7 měst ^Gi hnízd i hv&#2^C83;zd a zatoulaných stád. Až na vrcholky^Dm7 hor,^G jsme vyšli ty ^Fa já ^C a já, to ^Dm7všechno tak dávno, ta^Gk dávno, tak dávno^C se zdá.

Už^C přestal ses toulat a neuj^Dm7deš cesty kus a ^Gnejsem ta dáma co právě te&^Camp;#271; řídí tvůj vůz. A mě táhne dál klenba hor, jejich vz^Dm7dor a boj s ním, mn&a^Gmp;#283; z&#36^F7;stala láska, ta n?^C?dherná láska jen k nim.

Až na vrcholky^Dm7 hor,^G kde slyšíš v^Cítr h^Amrát, nad &#269^Dm7;árou oblak&am^Gp;#367; až tam, až t^Cam, kde sníh se bojí tát. Až na vrcholky^Dm7 hor ^Guž vyjdu jeno^Fm já, jen^C já, a ^Dm7všechno tak dávno, ta^Gk dávno, tak dávno^C se zdá.

Až na vrcholky^Dm7 hor ^Guž vyjdu jeno^Fm já, jen^C já, a ^Dm7všechno tak dávno, ta^Gk dávno, tak dávno ^Cse zdá.