^GmV půlce ledna, ve tmé ^Dmtmoucí, ^Fna hotelu v Olo^Cmouci. ^GmKdo jste pane? Šátrám ^Dmdlaní... řekla bych, že ^FMastroia^Cni. Ten^Gm je ale mrtvej ^Dmpřece. ^FLeží v zemi, a ne v ^Cdece, ^Gmpod níž slyším srdce ^Btlouci na hotelu v ^FOlomou^Cci.

Má dlaň je jak pytlák v lese, tlukot srdce zrychluje se. Nejste starší ročník, ba ne, rty však máte rozpukané... Moře smutku je holt slané. Chyťte se mne, chyťte, pane! Jsem to stéblo pro tonoucí na hotelu v Olomouci. Chytil jste mě v smyčce hada. Ale kdo jsem? Zkuste hádat. No, to sotva uhádnete. Budu totiž vším, čím chcete. Krásnou, blbou, útlou, tučnou, oněmělou, či tak hlučnou až si zacpou uši brouci na hotelu v Olomouci. Ztěžka dýchám. Byls jak zvíře. A teď spíš. Jsi se vším smířen. Do ruky si boty beru... Než ti zmizím v raním šeru, políbím tě. To se může. Líbám přece svého muže. Však víš - změna neublíži. Příští pátek v Kroměříži.

Petr Hapka - Na Hotelu V Olomouci