^EmVenku ^Dvítr ^Empláče, za kopcem už se ^Bmstmívá, už ^Ammě to ^Gnedo^Cjímá, že ^Emmívám ze tmy strach, melu^Dzína ^Gkvílí, dítě jí z nůše ^Bmberou, mra^Amky se ^Go něj ^Cperou, až ^Gk nebi stoupá prach.

V kraji planých šípků dvě ženy spolu běží, za ruce se drží, od dětství znáte je, až na kůži nahé o poctivost se třesou, svý jména si tak nesou Víra a Naděje.

R: ^GKdyž mi bývá ^Cou^Gzko, ^Bmnasucho když ^Ampoly^Gkám, ^Amnemám sílu ^Djenom tak se ^Gopít, když mi bývá ^Cou^Gvej ^Bmoheň v krbu ^Amzabli^Gká, ^Amčtu si knížky, ^Dkterý nelze ^Emprožít.

U ohně se hřejou, spí na Snědený stráni, nic nechtějí mít s námi, je pozdě na sliby, krajem planých šípků do kolébky se vrací, dopisy nesou zvací pastevcům z koliby. R: Když mi bývá ouzko... Možná někdy zajdou s nataženou dlaní, a nevynesou spaní jak nesly tolikrát, v kraji planých šípků už pokoje si nedám, Naději s Vírou hledám a chodím pozdě spát.

Pavel Lohonka Žalman - V kraji planých šípků