Karel Plíhal - Vrana

1. ^EByly časy, k^G#midy i vrána ^C#mtak nádherně z^Epívala, ž^Ae vedle ní ^Ei ten slavík kn^F#míkal jako s^B7ele. K^Eaždé ráno př^G#mied rozbřeskem h^C#modila se d^Eo gala, n^Aadechla se, ^Eodkašlala ^F#a spustila sm^B7ěle: R: K^Erá, k^G#miG#mirá, k^C#mrásná je s^Evoboda, sl^Aadká jak j^Eahoda n^F#ma lesní sk^B7alce. Kr^Eá, kr^G#miá, kr^C#másně je n^Ea světě, kd^Ayž vítr n^Eese tě t^B7am a zas t^Eam. Krá, krá, krásná je svoboda, hebká jak košile zručnýho tkalce. Krá, krá, krásně je na světě, když na své "Můžu?" si odpovím sám. 2. Zatím dole v mraveništi všichni tvrdě makají, pro matičku, pro královnu pot se z nich jen leje. Jen co vránu uslyšeli, šeptají si potají - - nám tu hoří plán a tahle mrcha se nám směje, že prý: R: 3. Královna se rozčílila, teda tohle ničí morálku, ještě aby mravencům to začlo vrtat šiškou. To nám ještě scházelo, když chystáme se na válku, a vydala se pohovořit s loajální liškou. 4. Nyní je vám asi jasný, jak to s vránou dopadlo, ten, kdo umí lítat, ještě nemusí být tabu. Královně šlo o krk a tý lišce zase o žrádlo a od tý doby vrány nejsou svými pány, jenom občas v prudkém hněvu zazpívaj' si pro úlevu, bez nároku na honorář: Krá - krá