Autoscroll
1 Column 
Text size
Transpose 0
Karel Plíhal V bufetu
1. CJen nechte trpaslíkaG/H Ondřeje, jAmen ať si dá, co hrdlo rEmáčí, Amať se, chFudák malej, tCaky jEmi7ednou pA7oměje, všD7echno platím, a tak: Go co vlastně kráčí. 2. Jídlo je nejlepší lék na lásku, v tomhletom mám už trochu školu, když jsem ho našel, jeho život visel na vlásku, vrhnul se v zoufalosti ze psacího stolu. R: FSrdce má Grozervané Cna hadAmry prDmo jednu tErpaslici zAme sádry, bG#7yla tak krásná, až se vCěřit nechtělA7o, jD7ako by ji uplácal sám MGichelangelo, nFosil jí rGybízové kCorálkAmy, kDmoukala nEepřítomně dAmo dálky, tG#7ak velkou láskou ji, chCudák, zahrnA7ul, žD7e by se i kámen nGad ním ustrnul, ale sádra nCe. 3. Tak, prosím, nechte toho Ondřeje, jen ať si dá, co hrdlo ráčí, když už mu osud v lásce zrovna dvakrát nepřeje, všechno platím, a tak: o co vlastně kráčí. 4. Ať jsme velký nebo maličký, na jedný lodi všichni plujem, koukejte, jak mu jedou laskonky a chlebíčky, než končit s životem, je lepší dostat průjem. R: