Karel Plíhal - Plachetnice

1. ^AmPo obloze vítr žene s^Emtovky bílých plachet^Amnic,    p^Cotopí se b^Gezejmenné, n^Cezbude z nich v^B7ůbec nic,    js^Fou to rodné s^Gestry písní, kt^Ceré kdysi z^B7azněly,    p^Amolechtaly, p^Dmiohladily, ^Ama pak někam zm^Eizel^Amy. 2. Jednou z nich je píseň tato, jachta zvíci deset stop,    veze slova, šperky, zlato, neboť kapitán je trochu snob,    snědl všechnu moudrost dneška, a tak je mírně otylý,    proto jachta jede ztěžka na konci té flotily. 3. Ale on směje se mi: Karle, hele, co bys pouštěl do gatí,    pojedeme zase v čele, jen co se vítr obrátí,    a tak se ženem do záhuby a za zvuků garmošky    vylézají z podpalubí krysy, spojky, předložky.