Karel Plíhal - Na konečné tramvaje

1. ^FToulám se na konečný t^Fdimramvaje, kd^Cmi6e jsi mě před půlrokem n^Bbmaj7echala. Ř^C#7íká se: kd^C7o uteče, v^Dmiyhraje, ^G7a ty jsi navíc ještě n^{C# 7(A7)}ěkam nutně sp^{C 7(A7)}ěchala. 2. Nicméně doufám, že tu vystoupíš, věřím, že tento zázrak stane se, jen co se nalíčíš a nakoupíš, jedna z těch tramvají tě ještě dneska donese. R: ^DmiMůra světlem z^Bmámená bl^A7oudí slepým j^Dmiízdním ř^D#dimádem, n^Edimoční nebe v^Dmiolným p^Gmádem r^Fozmačkalo d^A7en. B^Dmiezbranná a b^Bezcenná a zm^A7oklá myš je t^Dmiato chv^D#dimíle, c^Edimo mi vlezla d^Dmio koš^Gmile ^Fa nemůže v^A7en. 3. A tak tu s automatem na lístky hledíme mlčky na ty koleje. Možná má také svoje bolístky, anebo kdoví, jestli se mi v duchu nesměje. 4. A vítr honí lístky po zemi, tisíce procvakanejch mrzáčků, a tlustej tramvaják si dlaněmi zahřívá mlíko, který hltá přímo ze sáčku. R: