V ^Amulici leží stín spuštěný z v^Eesmír^Amu, spadaly do hlubin figurky z p^Eapíru, jednoho dn^Ame tě omrz^Gí ^F#(-) vš ^Fe, čím jsi dosud ž^Eil, zb^Amudou ti oči pr^Dmo slzy ^Ama střepy z rozbitého z^Ercadla sn^(Ami)ů.

Koukáš se na lidi, všechno se propadlo, tvé oči uvidí odporné divadlo, všechno je nějak jinačí, svou kůži vyměníš a zjistíš, že ti nestačí jen střepy z rozbitého zrcadla snů.

*: Br^Amoukáš si p^Fomalu tesklivou m^Amelodii, když bloumáš ^Fulicí, cítíš se s^Amám, vyčteš si z kř^Gišťálu^F t^Eěžkou m^Amelancholii, říkáš si: m^Fěsíci, jsi starý kr^Eám!

Městem se míhají opilá zrcátka, oči ti říkají: lidi jsou zvířátka, pohled ti halí temný stín, jsi nějak rozladěn,

tvůj nepochopitelný spleen jsou střepy z rozbitého z^Frc^Eadla sn^Amů.

Karel Kryl - Střepy