Jaromír Nohavica - Pro malou lenku

^AmiJak mi tak docházejí ^D7síly, já ^Gpod jazykem cítím ^Emisíru, ^Amivíru, ztrácím v ^D7víru, a to mě ^Gmíchá, ^Amiminomety reflektorů ^D7střílí, jsem malým ^Gterčem na bitevním ^Emipoli, kdekdo mě ^Amiskolí, a to mě ^D7bolí, u srdce ^Gpíchá.

^AmiJak říká kamarád ^D7Pepa: co po mně ^Gchcete, slečno z první ^Emiřady, vaše ^Amivnady mě ^D7nebaví a trošku ^Gbaví, ^Amisudička moje byla ^D7slepá, když mi ^Gřekla to, co mi ^Emiřekla, píšou mi z ^Amipekla, že prý mě ^D7zdraví, že prý mě ^Gzdraví.

^AmiRána jsou smutnější než ^D7večer, z rozbitého ^Gnosu krev mi ^Emiteče, na čísle ^Ami56 10^D79 nikdo to ^Gnebere, ^Amirána jsou smutnější než ^D7večer, na hrachu ^Gklečet, klečet, ^Emiklečet, ^Amiopustil mě můj děd ^D7Vševěd a zas je ^Gúterek.

^AmiJak se ti ^D7vede? No ^Gněkdy fajn a někdy je to v ^Emiháji, dva ^Amipozounisti z vesnické ^D7kutálky pod okny mi ^Ghrají: tú tú t^Amiú ..^D7. ^{G Emi Ami D7 G Ami D7 G Emi Ami D7 G}

^AmiMá malá Lenko, co teď ^D7děláš, chápej, že ^Gčtyři roky, to jsou čtyři ^Emiroky a čas ^Amipádí a já jsem ^D7tady a ty zas ^Gjinde, ^Amiaž nebudu, říkej, žes' mě ^D7měla, to ^Gpro tebe jsem skládal tyhle ^Emisloky na hrachu ^Amiklečel a hloupě ^D7brečel a světu dával ^Gkvinde.

^AmiRána jsou smutnější než ^D7večer, z rozbitého ^Gnosu krev mi ^Emiteče, na čísle ^Ami56 10^D79 nikdo to ^Gnebere, ^Amirána jsou smutnější než ^D7večer, na hrachu ^Gklečet, klečet, ^Emiklečet, ^Amiopustil nás náš děd ^D7Vševěd a zas je ^Gúterek.

^AmiJak se vám ^D7vede? No ^Gněkdy fajn a někdy je to v ^Emiháji, dva ^Amipozounisti z vesnické ^D7kutálky pod okny nám ^Ghrají: tú tú t^Amiú ..^D7. ^{G Emi Ami D7 G Ami D7 G Emi Ami D7 G}