Jaromír Nohavica - Mávátka

1. ^AmUž dvacet devět roků chodím po světě [Dmi]a ten svět ^G7furt a ^Cfurt se stejně ^Etočí. ^AmJá budu klidně smát se, budu veselý, ^Gjenom mi ^Evydloubněte ^Amoči^ENeviděl bych vypasené páprdy, tisíce let a stále titíž. Když něco prohnilého v státě zasmrdí, říkají: Ty snad něco cítíš? [Dmi]Říkají ^Gmi ^Cdobráci v ^ERudém právu: [Dmi]Není tak ^Gzle, ^Cjen, chlapče, ^Ezvedni hlavu! R: ^AmDejte mi do rukou [Dmi]mávátko a ^Amřekněte, ^Ejak volat ^Am"Slá^Eva!", ^Amjá už si najdu ten [Dmi]správný směr a budu ^Ammávat, ^Emávat, ^Ammávat. 2. Můj soused odvedle je farář v kostele, moc príma kluk, jenže často hledí k nebi. Já jaksi nemám v nebi žádné přátele a bůh, ten pro mě nikdy nebyl. Čtu jenom básně těch, kteří už zemřeli a ten svět furt a furt se stejně točí. Já budu klidně smát se, budu veselý, jenom mi vydloubněte oči. Říkají mi dobráci u koryta: Není tak zle, to jenom doba je složitá! R: 3. Okresní inspektor Vlček má vilu, dům a byt, takové nic, a jak si krásně žije. Já musel sedm roků bez koupelny žít, proto ať žije anarchie. Když tátu vyhodili, máma brečela, že nedokázal převléct vlastní kabát, a to mám někde na dně duše docela, třeste se, trůny knížat a hrabat. Říkají mi dobráci za koryty: Není tak zle, ovšem musíte pochopiti ... , já zpívám: R: + ^Emávat, ^Ammávat, ^Emávat, ^Ammávat!^E, [Ami]