Robert Křesťan & Druhá Tráva - Víla

Jd^Ce po skosený ^Ftrá^Cvě a jde tak, jak se to ^Fpí^Cše: s větrem v z^Dmiádech, s kytkou v hl^Gmiavě,^{Dmi A} d^Dmiůstojně a t^Gmiiše,^Dmi a z polí sl^Cítají se ^Fptá^Cci a ^Gkaždej z nich jí ^Cvě^Gří, a ^Fona se pak ^Bbvra^Fcí a má v^C rukou jejich ^Fpe^Cří.

Je^C to můj člověk s hlavou v ^Fkř^Cíži, umírající v ^Fho^Crku, můj ^Dmiplakát na ^Gmirefý^Dmiži i^A má ^Dmisocha u ^GmiNew Y^Dmiorku, je to můj ^Cvoják beze ^Fjm^Céna, i ten ^Gparník v ústí ^CNě^Gvy, je^F to jediná má ^Bbžen^Fa, jenže ^Cta, která to ^Fne^Cví.

Místo k n^Amií však mířím n^Dmiěkam^Ami, kde je ten, co se tak ^Dmivzte^Amiká, že ta hr^Bbůza, kterou č^D#eká^Bbm, není t^Fa, která mě č^Bbeká^F.

Te^Cn můj pocit nemá ^Fhran^Cic, ta má víra bez ^Freze^Crvy, že už ^Dminezmůžu se ^Gmina n^Dmiic, ^Aani^Dmi na pevný ^Gminerv^Dmiy, natož ^Cna nějakou ^Fví^Clu, a ^Gže už nevím, o co ^Ckr^Gáčí, tř^Feba nemám ^Bbsíl^Fu, a ^Ctřeba mi to ^Fsta^Cčí.