František Nedvěd - Klekání

^EUž klekání zvoní, už^Adíkú je^Ečas, ^B7svou hlavu skloní i^Akraj kolem^Enás. Ukládáš k spánku své^Aoči jak^Elen, a v^B7páleném džbánku se^Aprobouzí^Esen. R1: Den^Akončí a^Bstíny se^Edlouží, pak^Asoumrak a z^Elesú jde^B7chlad. Už^Eklekání zvoní, tak^Apřestaň se^Eptát, ^B7proč máš mě ráda a^Aproč mám tě^Erád. 2. Já poznám tvúj úsměv, já poznám tvúj dech, znám i tvou chúzi, když stoupáš po schodech. Jak před léty voníš, jak před léty spíš, ale před tím než usneš mi řekneš, vždyť víš. R2: Jak před léty stejně mě hladíš, jak před léty tišíš múj hlad, už klekání zvoní, tak přestaň se ptát, proč máš mě ráda a proč mám tě rád. 3. Už klekání zvomí, už díkú je čas, svou hlavu skloní i kraj kolem nás. Spí chasa z mlejna a usnul i chlív, ty pořád si stejná, si stejná jako dřív. R3: Jen stříbro tvých vlasú mě mejlí, vždyť bral jsem si blondýnku snad. Už klekáni zvoní tak přestaň se bát, já vlastně nevím, proč mám tě rád